Všímejte si....

… protože někdy to fakt stojí za to. Třeba zrovna včerejšek. Vracela jsem se domů a v tramvaji přímo přede mnou seděl Rom. Viděla jsem, že nemá úplně čisté oblečení, ale jak se ukázalo, na tom vůbec nezáleželo… Když jsme totiž jeli po Újezdě a zrovna míjeli Pražské Jezulátko, které bylo tou dobou už krásně osvětlené, tak on si najednou sundal kšiltovku z hlavy a uctivě ji držel nad hlavou, jako by zdravil Toho, který je v chrámě. Nemusím snad dodávat, že byl z celé tramvaje jediný, kdo to udělal. A pokračovalo to dál. O kus dále totiž nastoupila skupinka turistů. Jak se ale tramvaj nečekaně rychle rozjela, postarší turistky začaly padat. Byl to ale právě znovu ten Rom, který je začal zachytávat, aby neupadly a neublížily si. Ony se na něj vděčně podívaly a on se na ně pak ještě celou cestu usmíval. Celé se mi to moc líbilo, vidět, jak možná boří předsudky mnoha lidí a donutilo mě to se nad tím zamyslet. Pomohla bych těm paním já, kdybych seděla na jeho místě, nebo se dál dívala z okna na ubíhající cestu? Všímám si, když jedu okolo kostela a vzpomenu si na Toho, kterému byl postaven? Mám předsudky vůči lidem, které neznám? Všiml si jeho chování i někdo další?

Nakonec přece bylo jedno, že neměl zrovna čisté oblečení, když byl „čistý“ uvnitř. A jak je to s mojí „vnitřní a vnější“ čistotou? Nemám to někdy opačně?